Džungle současného světa - jak se v tom vyznat

Aktualizace: lis 3



Každý den si ráno voláme s mámou. Skoro každý telefonát začíná slovy: “Slyšela jsi to zase v televizi, co tomu říkáš, já už se z toho zblázním.” Každý den náš hovor v podstatě začíná a končií snahou ji přimět k tomu, aby se nedívala často na televizi a nesledovala souvislé zpravodajství na ČT 24 ani na jiných stanicích.

To je asi první věc, která je nutná k tomu, aby si člověk zachoval dobré duševní zdraví. Většinou se tam totiž nedozvíte, že nemocnice své pacienty relativně zvládají, že není kritická situace obecně, ale spíše místně, ostatně tak tomu bývá i u epidemie chřipek. Jenže chřipka je něco, co s námi už koexistuje mnoho let, existuje vakcína a zkrátka, je to relativně známé téma. Zatímco nový koronavirus je zcela něco nového, neznámého a umírají na něj lidé po celém světě. Cílí na nejzákladnější strachy v nás, strach a úzkost ze smrti a z nejistoty. Vlastní smrtelnost je vůbec jedno z největších témat lidského života. Nakonec se s ním musí každý “potkat” sám za sebe.

Strach obecně je náš obranný mechanismus, který nás má varovat před nebezpečím. To je jeho kladná úloha. Po pominutí nebezpečí by nás měl strach opustit. Úzkost s námi ale může zůstat. Je to stav nasměrovaný do budoucnosti, protože zkrátka nevíme. A zdá se, že úzkost se v nás všech hromadí v posledních týdnech neuvěřitelným tempem. Nejistota je všude kolem nás. Dříve tak hmatatelné jistoty jsou otřeseny.

Sama jsem nedávno přemýšlela, že mě nikdy nenapadlo, že by ještě někdy po Sametové revoluci bylo možné zakázat cestovat. Kdy během jednoho dne jsme byli na několika kontinentech a mohli jsme vyrazit prakticky do celého světa jak lusknutím prstu. Jistota práce, kterou člověk roky pomalu buduje, školní docházky, vzdělání, možnosti jít se najíst do restaurace a dát si kafe v kavárně. Jistota kontaktu s dalšími lidmi.

Četla jsem nedávno, že aby člověk zůstal relativně dobře ukotven, tj. fyzicky i duševně, aby nebyl úzkostlivý a nežil se stálým strachem, je potřeba zachovat v jeho životě poměr alespoň minimálně 30 % stabilních věcí oproti těm, které se mění. Nechci spekulovat o přesných číslech. Pořád máme kde bydlet, co jíst, pořád máme kolem sebe blízké, pořád můžeme ven, pořád venku funguje přírodní řád…

Ve stavu úzkosti funguje naše psychika i tělo v jiném režimu. Rozhodujeme se pod vlivem strachu, tj. dospíváme k rozhodnutí, která bychom za normální situace neučinili. To nás může zúskostňovat ještě víc. Jsme kvůli tomu podráždění a nervózní, reagujeme častěji výbuchy a zlostí nebo také naprostou apatií. V izolaci se nemáme komu svěřit, vypovídat, chybí nám přirozené sociální kontakty, zůstáváme sami se svými myšlenkami. Sportovní aktivity jsou omezeny. Jsme prakticky neustále obklopeni stejnými lidmi, někdy i na malém prostoru, není moc možností, jak z toho utéct… Podobné pocity v poslední době zažila většina z nás.

Víc než kdy jindy je potřeba odvahy. Odvahy nejen být nápomocen potřebným ale úplně obyčejné osobní odvahy přijmout všechny negativní skutečnosti tak, abychom jim nečelili z pozice strachu. Během epidemií v minulosti lidé také procházeli karanténou a omezeními. Všechno jednou pomine.

Cesty k této odvaze vedou různé. Já sama se už téměř vůbec nedívám na zpravodajství. Většinu věcí, které potřebuji vědět pro fungování, se dozvídám z internetu, kde si přečtu jednou za čas seznam opatření. Snažím se chodit ven, a to za jakéhokoliv počasí, i v dešti. Blíží se podzim a plískanice, typické pro podzim, to je jedna z mála současných jistot 😊.

Přes den se snažím udělat práci, kterou musím. Mít nějaký řád, vstát do určité doby, připravit snídani, obléknout se, upravit se, někdy se třeba i namalovat apod. Jsem milovník kávy, takže si najdu čas na šálek domácího espressa, když je nejhůř, vydám se k výdejnímu okénku oblíbené kavárny. Píšu dopisy. Hlavně mámě. Dřív jsme si psávaly pravidelně…Omalovánky jsou taky dobré k chvilkovému uklidnění. Rozhodla jsem se, že projdu a konečně roztřídím řadu domácích účtů a dokumentů, ale naprosto se mi do toho nechce. Někdy se podívám na film, přečtu pasáž z knih, které jsem nestihla dříve. Mám čas zavolat lidem, se kterými jsem se možná rok neviděla a které mám ráda. Můžu hrabat listí na zahradě. Dříve se mi do toho nikdy nechtělo, teď jsem za hrabání ráda…Můžu u toho přemýšlet, o čemkoliv. Ideální by bylo navyknout si každý den aspoň 20 min zacvičit — kamarádka nabízí online cvičení jógy.

Obecně v těchto dnech stoupla nabídka různých kursů a aktivit online. Na monitorech počítačů se dá poslechnout krásný koncert nebo zhlédnout poutavé představení. Ostatně i psychoterapie se přizpůsobila těmto podmínkám a většina z nás nabízí i virtuální hodiny psychoterapie, které mohou pomoci se vyrovnat se současnými obtížnými situacemi.

Život se vlastně celkově hodně zklidnil. To může být skvělá příležitost pro nás. Promyslet si některé záležitosti. Skončit s něčím, co jsme ukončit chtěli, začít s něčím, o čem jsme přemýšleli. Radovat se z toho, na co jsme skoro zapomněli. Sblížit se zase s těmi, na které nebyl čas…

Nakonec nás tahle doba určitě posílí.



65 zobrazení

 Copyright @ 2020 Psychoterapieonline.com